PRAHA, Jubilejní výstava Národního divadla, 16. květen 1918 (?)

PRAHA

• bez informací, PRAVDĚPODOBNĚ Jubilejní výstava Národního divadla, 16. květen 1918
• Fotoatelier Otto Dítě, Vinohrady, Palackého

Stav: Zachovalý (v dolním okrají malinko odtržené)

Historický kontext: Od snu k manifestaci

16. května 1868, se konala jedna z největších národních manifestací 19. století – položení základního kamene Národního divadla. Tehdy šlo o symbol českého národního obrození: sbírky „národní svépomocí“, kameny z celých Čech a Moravy, obrovský průvod a pocit, že Čechové budují svůj vlastní „chrám umění“.

V roce 1918, uprostřed kruté první světové války, hladu, rakouských represe a válečného útlaku, dostala tato výročí úplně jiný rozměr. Místo pouhé kulturní jubilejní slavnosti se z ní stala jedna z nejsilnějších veřejných protirakouských demonstrací v Čechách za celou válku. Byla to poslední velká „národní jízda“ před pádem monarchie (do vyhlášení republiky zbývalo pouhých pět měsíců).

Hlavní organizátoři a průběh

Hlavním iniciátorem a duší celé akce byl Jaroslav Kvapil (dramaturg a šéf činohry Národního divadla, člen domácího odboje – Maffie). Spolu s ním stál v čele přípravného výboru Karel Kramář, přední politik České strany státoprávní.

16. května 1918 (čtvrtek):

• Dopoledne proběhlo slavnostní shromáždění v Pantheonu Národního muzea na Václavském náměstí.
• Řečnili zde přední osobnosti: Karel Kramář, Alois Jirásek, František Václav Krejčí, František Staněk a zástupci slovanských hostů.
• Kramářova řeč byla obzvlášť silná – mluvil o jednotě českého a slovenského národa, o právu národů na sebeurčení a o vítězství spravedlnosti nad násilím. Závěr zněl téměř revolučně.

Odpoledne a večer se konaly další akce, včetně shromáždění v Plodinové burze (dnešní Senovážné náměstí), kde zasedali socialisté z různých slovanských národů.

Oslavy pokračovaly 17. a 18. května – kongres utlačovaných národů habsburské monarchie v Obecním domě a další setkání.

Mezinárodní a slovanský rozměr

To, co udělalo oslavy výjimečnými, byl příjezd stovek hostů ze slovanských národů Rakouska-Uherska (a nejen jich):

• Jihoslované (téměř 200 osob) – včetně Stjepana Radiće, Vojislava Šoly, Ivana Tavčara, Otona Župančiče aj.
• Poláci (asi 60 osob) – Jan Kasprowicz, Wincenty Witos, Władysław Tetmajer a další.
• Slováci – Vavro Šrobár, Pavol Országh Hviezdoslav.
• Menší zastoupení Trentinských Italů a Rumunů.

Hosté byli vítáni na nádražích s jásotem, červenobílými stuhami a transparenty. Ulice Prahy byly plné lidí, jako by válka na chvíli přestala existovat. Atmosféra byla elektrizující – nadšení, bratrství a otevřená naděje na konec rakouské nadvlády.

Reakce Rakouska a důsledky

Rakouské úřady byly šokovány. I když cenzura projevy zmírnila, událost považovaly za nebezpečnou vzpouru. Následovala policejní represe:

• Vyhoštění některých slovanských hostů.
• Sledování, výslechy a postihy českých organizátorů (zejména Kramáře a jeho okolí).
• Zákazy dalších podobných akcí.

Přesto to Čechy nezastrašilo – naopak to posílilo sebevědomí a jednotu.

Symbolika a odkaz

Oslavy roku 1918 ukázaly, jak silně Národní divadlo fungovalo jako národní symbol. Nešlo už jen o umění, ale o suverenitu, slovanskou vzájemnost a touhu po svobodě. Byla vydána pamětní medaile od Otakara Španiela, pamětní publikace a množství pohlednic.

Tato událost je skvělým příkladem, jak kultura může být v kritických chvílích politickou zbraní. V květnu 1918 se v Praze už neoslavovalo jen „padesátileté jubileum“ – oslavovala se naděje na nový stát.

Stav každé pohlednice či fotografie se odhaluje už v náhledu, jako když člověk nahlíží do letitých kapes času. Na hlavním obrázku jsou patrné všechny jemné jizvy její pouti: případné ohnutí, vpich, natržení, skvrnka či jiná stopa let, která k ní neoddělitelně patří. Druhý náhled, u pohlednic adresní strany, prozrazuje stav okrajů a další drobné nedokonalosti, které k papíru, jenž cestoval světem, prostě náleží. Většina pohlednic prošla rukama poštovních doručovatelů a šuplíky dávných domácností, je stará alespoň čtyři desetiletí – a nese tedy přirozené známky svého věku. Ohnuté růžky, lehce odřené okraje či drobná otlačení jsou tichými svědky toho, že žila. Na adresní straně můžete zahlédnout naše malé pracovní poznámky s číslem; před odesláním jsou vždy pečlivě odstraněny, aby k vám pohlednice doputovala tak čistá, jak jen její věk dovolí.